Úvodem
Odvěká lidská moudrost praví, že kdo nezná minulost, nemůže tvořit ani budoucnost. To neplatí jen pro národy a státy, ale i pro veškerou lidskou činnost, společnost a spolky. I naše stavební fakulta v Brně má svou minulost, sahající hluboko do 19. století a v ní často procházela rozmachy i úpadky.
Před 10 lety se trojice posluchačů, kteří začínali na ní studovat hned po skončení 2.světové války (Josef Cunderla, Miloš Šifalda a Miroslav Jandásek), nad touto dobou zamýšleli a ze vzpomínek na své tehdejší profesory sestavili malý sborníček, který se jim však nepodařilo vydat tiskem. Jako poslední z této trojice jsem ho nedávno našel a řekl jsem si, že by možná čtenářům tohoto Zpravodaje přišlo vhod, kdyby se v něm občas - při nedostatku aktuálnějších článků - otiskovaly. Autorům těchto vzpomínek pak sděluji, že jsem jejich příspěvky někde trochu zkrátil, upravil, příp. i doplnil, aby odpovídaly dnešním mediálním formám. Jistě to pochopí a přijmou.
Byly to tehdy časy z dnešního pohledu idylické. Nebyla televize, internet, mobily, o počítačkách ani nemluvě. Jediný vynález, který tehdy začal pronikat i mezi studenty, bylo logaritmické pravítko, které nahrazovalo ruční výpočty (i když bez desetinných míst) a také tabulky goniometrických funkcí. Výkresy se dělaly na prknech, ručně se posunovaly příložníky, trojúhelníky i pravítka. Při rýsování tuší se užívala pera se dvěma klapkami, mezi něž se brčkem kapala tuš. Těch kaněk co při tom bylo! Nejlépe je bylo hned slíznout z papíru jazykem, aby nezaschly a nemusely se potom seškrabávat žiletkou.
Na druhé straně byl však jaksi osobnější a užší vztah mezi námi a našimi profesory. I když nás bylo mnohem více než před válkou (šest roků byly vysoké školy zavřeny), znali jsme se osobně, protože přenos vědomostí i informací probíhal jedině osobním stykem.
V úvodním slově tohoto sborníčku poděkovali jsme všem profesorům, kteří nás učili inženýrství a také nás naučili jako inženýry myslet. Bylo to možná tím, že snad všichni z těch dvanácti vzpomínaných profesorů (jsou seřazeni podle abecedy) byli před svým působením na technice zaměstnáni ve stavebních firmách, úřadech a ústavech a řešili konkrétní úkoly, takže kromě vlastní vědy jsme od nich nasávali i jejich životní zkušenosti, které jsou pro začínající inženýry stejně důležité jako vědecké teorie. Vzpomínky doplňují tři prožitky historických událostí a spolkového života. Nuže, začněme !
Prof. Ing. Jan B a ž a n t
Narodil se v roce 1881, vystudoval pražskou ČVUT, stal se ve 22 letech inženýrem moravského Zemského výboru a po 1.světové válce vrchním stavebním radou. V této funkci pracoval na projektech přehrady na Třebůve u Vranové Lhoty, tří retenčních přehrad na Horní Bečvě a čtyř přehrad na Svratce nad Brnem, mezi nimi u Kníniček. Tento projekt byl schválen ministerstvem r.1927 a Ing. Bažant stavbu připravoval až do svého odchodu na techniku v r.1930.
Vedle projektu této stavby řešil též problémy průplavní (Pardubice-Přerov s navázáním na průplav Dunaj-Odra), regulace Moravy až k Břeclavi aj. Zabýval se též otázkami regulace měst (Bezovka v Praze, Hradec Králové) a jako vedoucí úředník v družstvech budoval úřednickou čtvrt v Žabovřeskách 1911-12 a Masarykovu čtvrt 1922-24. V roce 1935 spolupracoval na soutěžním návrhu na regulační plán města Brna s arch. Kumpoštem.
Mimořádným profesorem naší techniky se stal v r.1930 a řádným v r.1935, kdy měl za sebou už bohatou technickou činnost. Na škole přednášel zakládání staveb, stavbu přehrad a využití vodní energie a také stavbu vodních cest. V roce 1933 převzal od svého předchůdce prof. Smrčka Laboratoř vodních staveb.
Stále mám ještě schovány tabulky ze zakládání staveb, které jsme museli narýsovat ve cvičení. Získali jsme tím velmi dobrý přehled o předmětu, který prof.Bažant přednášel. S ním mne také spojuje jedna nezapomenutelná vzpomínka: v roce 1949 jsem byl členem komise pro II.státní zkoušku, kterou skládal postarší bulharský student. Jako státnicový projekt zpracoval zakládání na kesonech. Tak jsem se ho zeptal, jaký musí být v kesonech přetlak. Nevěděl to a tak jsem se ho zeptal, jaký rozměr má atm. To také nevěděl. Přesto se stal inženýrem. Na své protesty jsem byl prof.Bažantem poučen, že stejně, když bude náhodou pracovat jako inženýr, si pravděpodobně vzpomene na své učitele a požádá je o radu.
Miloš Šifalda
Prof. Ing. Dr.techn. Otakar G a r t n e r
Na profesora Gartnera si vzpomínám nejen jako na svého učitele na technice, ale na vynikajícího odborníka, který mně pomáhal v mém zaměstnání referenta pro kamenolomy u Zemského národního výboru v Brně. Zavedl jednoduchou metodu oceňování štěrků a drtí pro silnice asi u 180 těchto lomů na Moravě a Slezsku.
K průzkumu nových kamenolomů podávám jeden pozoruhodný případ, který pan profesor úspěšně provedl. Po skončení války se mi dostal do rukou spis Řádu německých rytířů ze zámku v Javorníku, v němž tento vlastník celé oblasti bombasticky a s velkou dávkou germánské nadutosti popisoval založení lomu na jakostní čedič na Uhlířském vrchu u Bruntálu. Celý vrch měl být odtěžen a tím by Řád hospodářsky opanoval celou rozlehlou krajinu. Spis byl doložen objemnými posudky říšsko-německých geologů a proutkařů. Protože naše silniční správa měla v této oblasti jen jeden malý lom a štěrkovnu ve Slezské Hartě, rozhodl jsem se tuto možnost prozkoumat.
Vypravili jsme se tedy s panem profesorem na rekognoskaci lokality. Uhlířský vrch je tvaru protáhlého, na temeni s plošinou délky cca 600 m a se sráznými svahy porostlými lesem. Na svazích ležely ojediněle roztroušené balvany prvotřídního čediče, při poklepu kladívkem to jen zvonilo. Ale současně objevil pan profesor na západním svahu kopce rozsáhlý odkryv, kde se kdysi těžil čedičový tuf. To ho překvapilo a proto nařídil vykopat několik dalších sond. Z nich zjistil, že výlev zdravého čediče se nachází pouze na temeni kopce do hloubky 6-8 metrů. Tato "poklička" má olámané okraje a balvany z ní spočívají na svazích. Jinak je celý kopec z tufů a čedičových vyvrženin. Jejich existenci potvrzuje jímací zařízení bruntálského vodovodu na úpatí kopce. Sen Řádu německých rytířů se tím rozplynul jako pára nad hrncem a naše silniční správa si ušetřila - dík prof.Gartnerovi - velký nezdar a ostudu.
Karel Kučera
Prof. Ing. Dr.techn. Konrád H r u b a n , DrSc. Dr.h.c.
Na profesora Hrubana si jistě s vděčností vzpomínají všichni jeho žáci. Tisíce studentů se učilo z jeho skript a tisíce inženýrů hledalo a nacházelo odpovědi na své otázky v jeho pracích. Vždyť napsal 16 knižně vydaných titulů, 12 svazků skript a 215 článků a pojednání v odborných a vědeckých publikacích. Zastupoval ČSR ve výborech mezinárodních organizací RILEM, AIPC a společnost IAAS pro skořepinové konstrukce mu v roce 1970 udělila vyznamenání Medal of Honour.
Narodil se v r.1893 v rodině učitele v Dubanech na Hané. Maturoval na reálce v Prostějově a v r.1910 začal studovat na ČVUT v Praze. V 1.světové válce byl na východní frontě raněn, ale pokračoval ve studiu a r.1916 na této škole promoval. Po r.1919 působil v mostním oddělení buštěhradské dráhy, později v Pražské společnosti pro stavby betonové a železobetonové a od r.1924 pracoval pro Všeobecnou stavební společnost v Brně. Svou pedagogickou činnost započal v r.1937, kdy byl jmenován profesorem brněnské techniky a přednášel zde až do r.1953, kdy přešel na ČVUT do Prahy. Po odchodu do důchodu stále pracoval a zemřel roku 1977 v Brně.
Jeho přednášky byly neformální, pokrokové a se zaměřením pro potřeby praxe. Všichni jeho posluchači prohlašují, že byly nejlepší, jaké kdy slyšeli. Znal dokonale svou věc, uměl učit a uměl vést. Každého si velmi rychle získal svým osobním kouzlem, důvěrou v jeho schopnosti a laskavostí.
Pro charakteristiku jeho vědecké a výzkumné činnosti musím uvést jeho dílo Navrhování betonových konstrukcí, které vzbudilo pozornost a zájem odborníků v celém světě. Je to první náš spis o navrhování betonových konstrukcí podle mezního stavu únosnosti s využitím nelineárního rozdělení napětí, v němž jsou soustředěna řešení složitých případů, problémy konstrukcí ve škodlivém prostředí a otázky vzniku trhlin. Prof.Hruban se zabýval projektováním všech druhů staveb, zejména mostů, pozemních staveb a komínů. Ve svých pracích vyjádřil náročné teoretické závislosti jednoduchým řešením.
Se zvláštním zájmem vypracoval teoretické, na vědecké analýze založené příklady řešení skořepinových konstrukcí. Rozborem jejich nosné funkce došel k formulaci deformační funkce, ze které se dají odvodit potřebné hodnoty pro jejich dimenzování. Na základě zatěžovacích zkoušek modelů pracoval na jejich použití pro zastřešování objektů. Realizovány byly např. skořepiny složené z výseků hyperbolického paraboloidu v Neratovicích, pilové skořepinové střechy v Uherském Hradišti a válcové skořepiny v Brně (naproti Grandu).
V roce 1948 zpracoval dodatek k ČSN 1090, kterým byla v ČSR zavedena metoda dimenzování betonových konstrukcí podle stupně bezpečnosti. Teoretické znalosti byly uváženě rozvedeny do přehledných ustanovení této normy, které při zajištění hospodárnosti, bezpečnosti a trvanlivosti vedly k jednoduchým početním vztahům, přijatelným pro běžné projektování a ke vhodným konstrukčním úpravám. Teorie byla podána způsobem, který nevyžaduje nadměrné počítání a tím projektantovi uvolňuje čas pro hledání vhodného řešení včetně alternativ.
Miloš Šifalda
Profesor Hruban začínal své přednášky vždy nějakým příběhem ze svého života. Tak jednou ho na letišti nechtěli pustit do letadla, kterým měl letět na konferenci do Londýna, protože v jednom ze svých tehdy mnoha povinných dokladů nemá zapsány své tituly a tudíž není jednoznačně prokázána jeho totožnost. Když si udiven dal tento doklad předložit, zjistil, že je to jeho rodný list.
V březnu 1949 jsem u něho dělal druhou státní zkoušku ze svého oblíbeného předmětu betonového stavitelství. Jako zadání písemné zkoušky, která trvala týden, jsem dostal železobetonový rám. Když mne příští týden při ústní zkoušce vyzval, abych mu o své práci něco řekl, předložil jsem mu statický výpočet a začal jej vysvětlovat. On si však prohlížel plány výztuže. Znovu jsem se mu snažil podstrčit výpočty, ale on je odsunul a řekl:"Pane kolego, výpočty nejsou to hlavní, hlavní je, jak jsou v konstrukci uložena železa." Pak mně ještě namaloval na papír nějaký betonový prvek se zatížením a zeptal se mne, kam bych dal výztuž. Když jsem správně odpověděl, bylo po zkoušce. Od té doby jsem se touto radou řídil po celý život a potvrdil mi ji i jeho žák a nástupce profesor Mojmír Cigánek, s kterým jsem často jezdil na "technické průšvihy" v Ingstavu a který říkal:"On ten beton neví, jak byl počítanej"!.
Miroslav Jandásek
Prof. Ing. Dr.techn. Stanislav K r a t o c h v í l, DrSc.
Při vzpomínkách na své mládí a dobu studia vždy před sebou vidím usměvavou tvář svého učitele prof.Kratochvíla. Tento jeden z mých posledních odborných vzdělavatelů byl spojen s výukou mladých techniků víe než 28 let, kdy svůj vodohospodářský obor přednášel na několika našich vysokých školách. Za tuto dobu vychoval více než 3000 vodních inženýrů, napsal 19 knih, 43 zpráv o vyřešených vědeckých úkolech a 146 odborných vědeckých článků.
Narodil se v r.1907 v Brně, kde po maturitě na ii.české reálce absolvoval obor vodohospodářský a kulturní na brněnské technice v r.1930. Po krátkém působení na Zemském úřadě v Brně odchází na stavbu přehrady ve Vranově nad Dyjí a po jejím dokončení pracuje na stavbě přehrady v Kníničkách. V roce 1936 obhajuje svou doktorskou disertační práci, v níž řeší hydraulické výpusti přehrad. Ihned po skončení 2.světové války byl dne 1.10.1945 ve svých 38 letech jmenován profesorem pro obory přehrad, využití vodní energie a hydrauliku. Prvním působištěm byla Slovenská vysoká škola technická v Bratislavě a po odchodu profesora Bažanta do důchodu zaujal jeho profesorské místo v Brně. Z malé a neznámé laboratoře vodních staveb vybudoval Vědecko-výzkumný ústav vodních staveb s více než 60 pracovníky, který se úspěšně podílel na řešení vodohospodářských problémů nejen u nás.
V době svých studií jsem byl po několik roků zaměstnán na jeho ústavu jako pomocná vědecká síla. Byl vždy ochotným a milým vedoucím s přímo otcovským vztahem ke všem. V době politických represí, když byli oba moji rodiče vězněni a já byl vyloučen z VUT, mi tento můj ochránce s dalšími profesory poradil, jak a co zařídit, abych posléze dokončil v termínech svá vysokoškolská studia.
Byl aktivním členem a funkcionářem mnoha odborných a společenských organizací, též Svazu českých stavebních inženýrů. Zemřel 3.března 1988.
Vladimír Novotný
Prof. Ing. Dr.techn. Ferdinand L e d e r e r, DrSc.
Svou druhou vzpomínku na své vysokoškolské profesory věnuji prof.Ledererovi. Byl totiž nejen vynikající odborník a pedagog, ale i sportovní partner, který dovedl za katedrou přednáškové učebny vystupovat pro studenty stejně zajímavě jako na tenisovém dvorci, kde jsme se měnili na jeho partnery a někdy i protihráče.
Narodil se ve znamení Střelce, tedy v prosinci roku 1906 v Brně. Po maturitě na reálce absolvoval v roce 1929 brněnskou techniku, obor konstruktivně-dopravní. Po studiích se stal asistentem na ústavu statiky, mechaniky a ocelových konstrukcí a již tehdy zaujal svými pracemi odbornou veřejnost natolik, že v roce 1934 získal doktorát technických věd za obhajobu své dizertační práce o vlivu nýtového spojení na moment vetknutí. Pak působil na brněnské stavební průmyslovce jako profesor statiky a stavební mechaniky a po osvobození našich zemí nastoupil na Vysokou školu technickou v Bratislavě jako řádný profesor ocelových konstrukcí a mostů. V roce 1953 přechází na brněnskou techniku, kde vede kromě katedry ocelových konstrukcí a mostů i katedru mechaniky.
Při své obsáhlé pedagogické a vědecké činnosti, ve které vychoval bezmála 4000 stavebních odborníků,je nutné se zmínit o jeho rozsáhlé činnosti publikační s 19 knižními tituly v češtině i němčině a řadou skript a učebních textů. Věnoval se zejména stabilitě prostorových konstrukcí mřížových a je proto považován za zakladatele školy deskových, příhradových a roštových nosných ocelových konstrukcí.
Do podvědomí veřejnosti se nesmazatelně zapsal jako autor úspěšných konstrukcí staveb, které dodnes krášlí naše město, ať už jsou to pavilony C, Y a zejména celým světem obdivovaný kruhový pavilon Z na brněnském výstavišti, zastřešení zimního stadionu (dnes už zbouraného) a dalších stadionů tělocvičného a plaveckého za Lužánkami. Mnoho jeho konstrukcí lze spatřit ve Vimperku, Písku, Olomouci, Praze, Litvínově a Žatci. Byl odměněn mnoha řády a vyznamenáními a stal se členem mezinárodních odborných společností, v nichž úspěšně reprezentoval českou vědu.
Profesor Lederer dovedl skloubit svou práci vědeckou se svou tváří lidskou a i v těch politicky nejtvrdších letech 1952-58.pomáhal svým studentům v jejich "tísni", kdy odmítal poklonkovat tehdejšímu režimu. Proto byl v roce 1971 "odeslán na zasloužilý odpočinek", který však jeho plodná duše neakceptovala a tak pracoval svých oblíbených projektech až do skutečného odchodu z tohoto světa v r.1990.
Vladimír Novotný
Když jsme jednou při exkurzi na brněnské výstaviště v tiché úctě stáli pod jeho velebnou klenbou nad pavilonem Z, zeptal se ho jeden z účastníků, zda při projektování a potom při dokončení této nebývalé konstrukce z obyčejných trubek neměl nikdy obavu, že udělal nějakou chybu, která by celé toto veledílo ohrozila, odpověděl: A víte, že ano? Měl jsem mnoho bezesných nocí a při jedné jsem si najednou vzpomněl, že jsem na jednom pruhu zapomněl započítat jeden moment. Hned ráno jsem si to zkontroloval - a opravdu, moment ve výpočtu chyběl. Hned jsem výpočet upravil, ale ta muka, že takových chyb může být více, mne stále pronásledovala.
Takové pocity znal dříve každý projektant, dokud se výpočty nestaly programem na AutoCadu. Ale i do něj musí podklady dát lidský mozek. Kolega Olda Těšík nám jednou vypravoval, že se ho ráno manželka ptala: co je to moment? V noci jsi to několikrát volal, až jsem se probudila! Jsou i tragičtější případy. Alois Jirásek ve starých pověstech píše o staviteli kostela sv.Panny Marie na Klárově (naproti nuselského mostu), který při odbedňování klenby, což se tehdy dělalo jeho podpálením, když viděl řítící se trámy, myslel že padá celá klenba, a oběsil se. Ale i v našich časech: asi před 50 lety, když postavili někde u Uherského Hradiště novou halu textilky a ona po několika letech spadla a pohřbila několik švadlenek, spáchal statik, který konstrukci haly počítal, sebevraždu. Při vyšetřování se však zjistilo, že stavební firma pro nedostatek portlandského cementu použila cement hlinitanový, který po určité době ztrácí pevnost, což se tehdy nevědělo.
Miroslav Jandásek
Prof. Ing. Dr.techn. Vojtěch M e n c l, DrSc.
Narodil se v r.1907 v Plzni v rodině stavebního inženýra. Po absolvování pražské ČVUT v r.1931 byl na této škole po dva roky asistentem u prof.Zdeňka Bažanta a pak až do roku 1945 pracoval na mnoha stavbách převážně železničních, tunelových a vodohospodářských u firmy Velflík. Hned v roce 1945 byl jmenován profesorem na brněnské technice. Přednášel tunely, ale těžiště jeho práce bylo v nově založeném ústavu mechaniky zemin a zakládání staveb, který založil a trvale řídil. V roce 1951, kdy technika přešla do rukou armády jako VAAZ (Vojenská akademie A.Zápotockého), se stal rektorem nové Vysoké školy stavitelství a zachránil tak naši fakultu před likvidací.
Jeho dílo je odborné veřejnosti známé jak z publikační, tak zejména z činnosti konzultační. V roce 1955 vydává spisy Mechanika zemin a skalních hornin, Sanace sesuvů, společně s prof. Zárubou Inženýrská geologie, která byla přeložena do mnoha cizích jazyků, a další. Přednášel na mnoha vysokých školách ve Spojených státech, Kanadě, Německu a Norsku. Těžištěm jeho činnosti však byly nesčetné konzultace z jeho oboru. Jen namátkou uvádím Vážské kaskády, přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně, přehrady Vír, Dalešice, stabilní problémy Severočeského uhelného revíru, sanace základů šikmé věže v italské Pise atd.atd., na nichž vždy zdůrazňoval co nejtěsnější sepětí školy a praxe.
Dovolte mi, jako jednomu z nejstarších a také prvních jeho žáků malou reminiscenci. Byli jsme již dospělí, pětadvacetiletí i starší, když nám přednášel. Byli jsme nadšeni nejen vysokou úrovní jeho přednášek, ale i milým přístupem a srdečností k nám studentům, vyděšeným ještě okupací včetně zavření vysokých škol. Přednášel nám o projektování a stavbě železnic a tunelů, a to tak zajímavým způsobem, že posluchárny byly vždy napěchovány k prasknutí a my v naprostém tichu, téměř s nábožnou úctou, jsme doslova hltali každé jeho slovo. Přednášel vždy spatra, jen v rukou držel malý papírek, zřejmě s osnovou, a jeho výklady byly prolnuty teorií s praktickými poznatky, které nebylo možno vyčíst v žádné literatuře. Teprve později začal přednášet zakládání staveb a geotechniku. Vzpomínám si také, že jednou, když prof.Hruban odjel na několik týdnů přednášet do Anglie, ujal se přednášení za něj tak suverénně, že jsme byli překvapeni a nadšeni jeho výkladem a mohu říct, že jsme byli již schopni to posoudit a ocenit.
Náš milovaný a obdivovaný prof.Mencl zůstal aktivní až do konce svého života. Ještě v devadesáti letech se zúčastňoval odborných prací, konzultací a přednášek. Zůstal milým a přívětivým, přístupný problémům studentů i v době, kdy byl rektorem. Pro naši tehdy rodící se stavebně inženýrskou generaci znamenal mnoho. Nebyl to jen v celém světě uznávaný odborník, ale i milý, srdečný a upřímný člověk.
František Přibyl
V přednáškách prof.Mencla se neustále prolínala vysoká odborná teorie s dlouholetou praxí. Proto z mnoha vzpomínek vybírám dvě ze školy a jednu z praxe. - Při výkladu o různých tunelovacích soustavách vždy uváděl, jak se osvědčovaly na konkrétních tunelech, které stavěl na Slovensku (Handlová, Margecany, Telgárt aj.) Závěrem však řekl: "Víte, stavařského je na těchto stavbách čím dál míň. Brzo to skončí tak, že stavař namaluje už jen díru tunelu - a ostatní už zajistí mechanizátoři. A to bylo už před 50 lety !
Již tehdy se věnoval více mechanice zemin než železnicím a tunelům. Zdokonalil teoretické výpočty zejména v oblasti smykových ploch a napěťových křivek pod základy staveb. Po nesčetných konzultacích a návštěvách staveb však došel k závěru: Když tak vidím, jak se dnes zakládají stavby, mám dojem, že od doby, kdy se mechanika zemin postavila na vědecké základy, jsou všechny základy dvakrát předimenzovány.
Nebylo snad v našich zemích svážného území, u kterého by nebyl prof.Mencl jako poradce. Jedno se však táhlo po mnoho let - na obchvatu u Buchlovic. Když se na tento případ jednou kdosi profesora Mencla zeptal, odpověděl: Vím, na co se ptáte. Navrhl jsem řešení, které se provedlo a za nějaký čas silnice ujížděla znovu. Předpokládal jsem v zemině určité smykové plochy, ale mýlil jsem se. Bylo to jinak a stavba se musela znovu zajišťovat. - Profesor, který se mýlil, stoupl tehdy u mne až na nejvyšší vrchol.
Miroslav Jandásek
Prof. Ing. Dr.techn. Josef S e k l a
Mým prvním šéfem byl prof.Sekla. V ústavu mostního stavitelství, který vedl, jsem byl odborným asistentem. Posluchači o něm mnoho nevěděli - kromě toho, že byl svérázný. Když se po únoru 1948 stal na VUT generálem, nosil pod generálským sakem svou oblíbenou vestu, ve které měl v podpaždí zvláštní dírku, kde měl na řetízku zavěšené své kapesní hodinky. Méně už bylo známo, že ve 24 letech v roce 1911 získal titul doktora, když předložil dvě dizertace - o virtuální práci rotační a tlaku zemin.
Narozen roku 1897 prožil 1.světovou válku především na italské frontě, kde jako důstojník železniční setniny realizoval řadu provizorních železničních mostů. Stále ještě smekám s úctou před dřevěnými konstrukcemi, které realizoval a které jsem mohl poznat na modelech ve sbírkách ústavu. Byly však nesmyslně zničeny. Pochybuji že by si dnes v éře počítačů někdo troufnul navrhnout takové konstrukce. Jeho dílem je mimo jiné také elegantní ocelový most - Langrův nosník v Děčíně nad Labem.
Na profesora Seklu však vzpomínám i pro jeho pedagogické a lidské vlastnosti, jakož i na mnoho moudrostí, kterými nás při svých přednáškách častoval. Připomínal, jak nebezpečné je pro mladého inženýra "zkušeností nezkažené sebevědomí". To platí zejména v dnešní době. "Pamatujte si, že když něco dosud nespadlo, že to nespadne nikdy. Proto nejlepší most je žádný most" Vždyť věděl, jak jsou mosty zranitelné nejen při událostech válečných, ale o při katastrofách přírodních, povodních, zemětřeseních i teroristických útocích. Komunikační spojení je při těchto událostech životně důležité.
Velmi názorně nám předvedl význam "vzpěrnosti" na dvou známých mostech Firth of Fortks ve Skotsku a most přes řeku sv.vavřince v Quebecku v Kanadě. Na pohled byly oba mosty identické - přesto se most v Kanadě zřítil a most ve Skotsku stojí dodnes. Příčina zřícení spočívala v tom, že plocha tlačených pásů ocelové příhradové konstrukce byla příliš soustředěna, takže poloměr setrvačnosti byl malý a poměr délky k němu vysoký. Je potěšitelné, že příčiny zřícení kanadského mostu posuzoval prof.Velflík z pražské techniky - takovou pověst měli naši profesoři v zahraničí. Profesor Sekla zemřel v roce 1960.
Miloš Šifalda
Prof. Ing. Jaromír S o u č e k
Narodil se v Brně a v r.1923 vystudoval stavební fakultu naší školy, směr konstruktivně-dopravní. Získal jednoroční stipendium pro studium silniční problematiky ve Francii, kde pak po dosti dlouhou dobu pracoval u různých firem a později i v USA. Tím získal všestrannou odbornou praxi ve stavbě silnic a letišť, kterou uplatňoval ve svém životě i jako vysokoškolský profesor po roce 1945, kdy byl jmenován vedoucím ústavu silnic..
Při své výuce seznamoval své posluchače pomocí fotografií, diapozitivů i filmů se stavebními stroji a vůbec celou mechanizací na stavbách, jak ji poznal v zahraničí. To mne velmi zajímalo a tomuto oboru jsem už zůstal věrný. Vzpomínám si, že jsem ve 3.ročníku studia dostal při zadání vypracovat návrh na optimální komunikaci z Obřan do Bílovic nad Svitavou. Nakreslil jsem 3 varianty této silnice, probíhající v úzkém údolí s dvoukolejní železnicí, na které jsou tři viadukty o 5 polích a tři tunely, a probíral je s asistenty ústavu, Měli mnohé připomínky, ale probírali je se mnou podrobně, To mne potěšilo a posílilo mou důvěru v ústav.
Druhou mou prací byl návrh mimoúrovňové křižovatky u obce Sebranice u Boskovic, tj. silnic č.18 a č.43. Při konzultacích mne prof.Souček i jeho asistenti vedli k co nejekonomičtějšímu řešení. Dnes při projíždění tohoto úseku si na tehdejší své práce vzpomenu a lituji, že se žádný z mých návrhů neuskutečnil. Škoda
Prof.Souček měl ke svým žákům vřelý vztah. Dokonce je při některých svých projektech i zaměstnával, takže si mohli přivydělat. Pro cestmistry, technické úředníky i stavební inženýry pořádal silniční semináře a kurzy. Zasloužil se o založení první laboratoře silničních staveb u nás a byl členem zahraničních organizací. Účastnil se mezinárodních silničních kongresů AIPCR. ve Francii. Tragicky zahynul 1.února 1959.
Miroslav Tomanec
Prof.Souček byl celoživotním starým mládencem, ale společensky nebyl žádný puritán. Vzpomínám si na jednu exkurzi, kterou pořádal na silniční stavby na Přerovsku, kde měl mnoho známých firem. Po skončení odborné části nás všechny pozval na společnou večeři s pracovníky firem. Přišli jsme do velkého sálu se stoly plnými jídla a pití, což bylo v dobách potravinových přídělů naprosto nevídaná věc. Na pódiu vyhrávala kapela. "Ale ne abyste nechali nějakou dámu (kterých tam bylo skoro tolik jako jídla) sedět!" pohrozil nám. I když jsme jako studenti nebyli zrovna oblečeni v gala, jeho přání jsme beze zbytku splnili a ještě při nočním návratu do Brna jsme za veselého zpěvu a popíjení vínečka z obdržených demižonů připíjeli na jeho dlouhé zdraví. Bohužel to nepomohlo, zanedlouho předčasně odešel, když v jedoucím vlaku z Přerova do Brna spadl do mezery mezi vagony - - - -
Miroslav Jandásek
Prof. Ing. Antonín S m r č e k Dr h.c.
Nestor profesorského sboru naší fakulty prof.Antonín Smrček se narodil roku 1859 v Brodku, odkud již ve svých 12 letech šlapal v létě-zimě pěšky 14 km do Prostějova a zpět, aby se mohl zúčastňovat studia na české reálce, založené r.1871 Občanskou záložnou v Prostějově. Tuto osobní oběť touze po vzdělání na škole české přinesl přesto, že mu z německých kruhů nabízeli možnost ubytování i stravování, přestoupí-li na reálku německou v tomto městě. Jak průkazně tento národní postoj dosvědčuje pravdu, kterou dnes tak mnozí nevnímají, že úspěšný vývoj národních a vůbec všech společenstev je podmiňován odříkáním, těžkými zápasy, soustřeďováním sil a vůle našich předků.
Obor inženýrského stavitelství absolvoval s vyznamenáním na ČVUT v Praze v r.1884. Získané vědomosti si po čtyři roky prohluboval jako asistent v ústavu vodního stavitelství a teoreticky dobře vybaven nastoupil k firmě LANNA. Projektoval a řídil stavby na Vltavě, Labi i jiných řekách a brzy se stal důstojným nástupcem v práci profesorů Šolína, Verflíka a Petříka. Na konci 19.století byl považován za jednoho z největších odborníků ve vodním stavitelství nejen na území celé monarchie, ale i v zahraničí. To byl také důvod, proč byl často zván, aby přednášel na vysokých školách.
Profesuru na brněnské technice přijal v roce 1902 přesto, že mu byla nabízena stejná profesura ve Vídni a že zastával výnosné ředitelské místo u fy LANNA. Chtěl tím přispět k rozvoji české Moravy, vystavované v té době velkému germanizačnímu tlaku. Musíme obdivovat jeho morální sílu projevovanou již od jeho chlapeckých let, s jakou tomuto tlaku odporoval. Ale jeho přínos byl i na poli vědeckém. Bylo to zejména jeho celosvětové průkopnické propracování koncepce a konkrétní vybudování vodních laboratoří. K jejich obhajování využíval jednak svého literárního nadání a jednak jazykových znalostí při projevech na mezinárodních přehradních a plavebních kongresech.
Aby mohl co nejúčinněji přispívat k rozvoji své školy a českého živlu na Moravě, nechal se zvolit poslancem Moravského zemského a později i vídeňského sněmu. Na něm spolupracoval i s T.G.Masarykem. Účinně se zasadil o další rozšíření brněnské techniky o obory strojní, chemické, elektrotechnické a kulturní a prosadil i stavbu chemického pavilonu na Žižkově ulici.
Při pracovním elánu se dožil devadesáti dvou let. Zemřel v roce 1951. Při hodnocení jeho života a díla se do naší mysli vždy znovu vtlačuje vědomí, že za to, co kdo z nás je, zaplatili naši předchůdci. Buďme ji vděčni.
Leoš Hobst
Prof. Ing,arch. Jaroslav S y ř i š t ě
Profesor Syřiště, od nepanšti zvaný Sirka, nám po tři semestry přednášel pozemní stavitelství. Dnešním generacím se už nedá vysvětlit, jaký to byl ras. Zkouška u něho často trvala i několik dní a u většiny posluchačů se i několikrát opakovala. Mnozí odcházeli kvůli němu na jiné školy nebo studium vzdali. Měl však jedno pravidlo: kdo u něho udělal zkoušku z I. stavitelství na jedničku nebo dvojku, už z těch dalších zpravidla nevyletěl. To byl také můj případ, i když u něho byla rozhodující šťastná náhoda.
S několika kolegy jsme na první zkoušku přišli v pátek ráno. Seděl jsem u rýsovacího stolu na kraji u dveří a tak ke mně přišel první: Co stálo dříve na Kolišti? zeptal se, - Kavárna, - A co ještě? - Bufet, - A co ještě? - Takový zasklený sloup s hodinami, teploměry, tlakoměry a vlhkoměry. - A co ještě? - Dřevěný hudební pavilon pro nedělní promenádní koncerty. - Tak ho nakreslete! Rýsovali jsme do večera, pak přišel asistent Hradilík, nedostudovaný posluchač, který se za celý svůj život neodvážil k Sirkovi jít na zkoušku, starý mládenec a věrný jeho sluha a řekl, ať přijdeme pokračovat druhý den ráno. V sobotu ráno se starý pán s viržinkou v ústech přišoural, i když jsme věděli, že má právě 70. narozeniny, jako by nic. Sotva si ke mně sedl, přišel Hradilík: pane profesore, dostal jste telegram k vašim dnešním narozeninám. - Od koho? - Od paní Jankovcové. - Kdo je to? - To je ministryně zásobování. - Ale vždyť já ji neznám!. - Ale ona vás jistě zná! - V ten okamžik se starý pán proměnil. Rozjasnila se mu tvář, spokojeně zabafal, a co hlavního - všechny nás obešel a dával samé jedničky a dvojky! I ten, který nevěděl ani max. rozměr schodů na půdu (řekl 25/25) a který by jinak vyletěl snad nadosmrti, dostal dvě - dvě !
U druhého Sirky byla ústní zkouška horší. Co je to kobka? - Dutina u kachlového sporáku pod troubou a kamnovcem. - Na co tam je? - Aby bylo menší zatížení podlahy, - Na co ještě? - Aby byla větší výhřevná plocha. - Na co ještě? - Aby byla suchá podlaha. - Na co ještě? -Aby se tam mohlo skladovat dřevo. - Na co ještě? - Aby to dřevo vyschlo. - Na co ještě? To už jsem mlčel a čekal obvyklé: přijďte příště! Ale on se zeptal: Co jste dostal na první stavitelství? - Jedna - jedna, - Vytáhl obočí: Jak je to možné? Zase jsem mlčel. Ale pravidlo zapůsobilo: Dejte sem index, máte tři - tři Vznášel jsem se radostí do nebe a když už jsem měl známky černé na bílém v indexu, odvážil jsem se zeptat: Pane profesore, na co je ještě kobka? - Aby tam mohly ležet kočky.
Miroslav Jandásek
Zkouška u profesora Syřištěho - to nebyla žádná legrace. Všechno záleželo na jeho náladě. Když jsem dělal zkoušku z prvního stavitelství, začínalo se v sedm ráno písemnými pracemi v místnosti asistentů před jeho kanceláří. Když jsem skončil ve 23 hodin, požádal mne, abych ho doprovodil domů. Bydlel na Březinově ulici blízko Kounicových kolejí. Cestou jsme se bavili a když jsem se loučil, řekl mi Sirka (tak jsme mu říkali): "Vašnosto, vy jste docela šikovnej chlapec, přijďte na druhé pozemní!" Tak jsem se pln naděje hned druhý den přihlásil ke zkoušce a za několik dní na ni šel. Večer Sirka přišel, zablýskal očima a hned zamířil ke kolegovi, který seděl naproti mne a okusoval jablko. "Á, vašnosta se přišel nakrmit - tak se na něj podíváme!" a za několik okamžiků už letěl. Když přišel ke mně a zjistil, že jsem absolventem abiturientského kurzu na průmyslovce, hned na mne vyjel:"Co tady, vašnosto, děláte, vy jste hotovej člověk, máte jít do praxe, republika vás potřebuje, ujídáte rodičům chléb!" a za několik okamžiků jsem letěl také.
Když jsem dělal třetí pozemní, už jsem se na Sirku připravil a při písemné práci jsem všechny jeho oblíbené špeky na papír nedal. Při ústní zkoušce prohlížel mou písemnou práci, zastavil se u jednoho detailu a řekl:"Jak jinak, vašnosto?! Tak jsem mu namaloval další detail a Sirka zase:"Hm, jinak!" Tak jsem si řekl, teď to přehodím a namaloval jsem jeho "špek". Natož Sirka: "No, vašnosta přemýšlí. Je chytrej chlapec. Dejte mi index!" a bylo po zkoušce.
Jednou koncem června, když dával do indexu povolení dorýsovat, řekl mu jeden snaživý student, který měl krásně vypracovaný projekt:"Pane profesore, já bych chtěl už celý zápočet, mám to celé vypracované", natož Sirka:"Tak se na to podíváme". Vzal tužku s nejměkčí tuhou čís.5B, prohlížel práci a při tom do výkresu touto mazlavou tužkou čmáral otazníky, co se mu nelíbilo, a velké fajfky, co bylo dobře. Z celého výkresu zbyly silné čmáranice a nebohému studentovi už jen oči pro pláč a útěcha, že mu Sirka nesebral i to povolení dorýsovat.
Profesor Jaroslav Syřiště se narodil roku 1878 a zemřel roku 1953.
František Přibyl
Prof. Ing. Karel Š i m e k
Byl jedním z předchůdců profesora Lederera. Přednášel statiku, stavební mechaniku a ocelové konstrukce pozemních i vodohospodářských staveb. V těchto oborech byl vynikající odborník a napsal o nich mnoho skript. V době mých studií se pohyboval již jen na invalidním vozíku, na přednášky jej vozil zřízenec, při čemž na tabuli rýsovali potřebné obrazy jeho asistenti. Zkoušel doma ve svém bytě na Pekárenské ulici, v zimě v jídelně, v létě na verandě, která vedla do zahrady,
Když jsme jednou s kolegy Hejdou a Tkaným dělali jednu z posledních zkoušek z ocelových konstrukcí, seděl s námi i budoucí profesor Arnošt Hönig, který jako žáček I.ročníku dělal zkoušku ze statiky. Vyděšeně na nás jako staré mazáky koukal, když jsme si během přípravy vykládali vtipy. V tom přišla paní profesorová, zda bychom nešli do zahrady natrhat meruňky. Všichni tři jsme ochotně vyskočili a šli na zahradu trhat. Hönig se nestačil koukat. Potom jsme všichni šli na verandu ke zkoušce a když jsme opouštěli toto útulné místo, paní profesorová nám děkovala slovy:" To jsem ráda, pánové, že jste uměli výborně"!
František Přibyl
Prof. Ing. Karel Z ů d a DrSc.
S profesorem Zůdou jsem spolupracoval ještě před tím, než byl profesorem jmenován a začal učit na brněnské technice. Tehdy pracoval na Zemském a později Krajském národním výboru v technickém úseku silnic a mostů. Jako začínající projektant - mostař jsem s ním konzultoval všechny projekty mostů pro KNV a postupně poznával jeho znalosti a nesmírnou houževnatost v poznávání nových rozvíjejících se směrů stavebního inženýrství. Byl to zejména předpjatý beton, který se stal jeho životním koníčkem, Začátky nebyly v Brně lehké - nebyla dokumentace ani předpisy, normy a jediné oprávnění ke stavbě a projektování měly tehdy Stavby silnic a železnic v Praze.
V projekci jsme vlastními silami překládali dílo prof.Baretse z francouzštiny a ochotné spolupráce prof.Zůdy. Po přechodu na brněnskou techniku uplatnil své vynikající pedagogické schopnosti a vyškolil celou generaci brněnských mostařů. Jako zkušený praktik dával ochotně své znalosti každému, kdo potřeboval pomoc. Pochopitelně také publikoval, vydal řadu skript a v SNTL knihu "Výpočet konstrukcí z předpjatého betonu" i další.
Podle mého názoru je "otcem" generace projektantů a stavitelů z předpjatého betonu nejen v Brně, ale na celé Moravě. Je vzorem spojení teorie a praxe, vzorem inženýra, pro kterého studium nových poznatků nikdy nekončí. Za všechny jeho žáky, spolupracovníky a konzultanty končím svou vzpomínku slovy: "Pane profesore, děkujeme." - Prof. Zůda se narodil roku 1910 a zemřel roku 1991.
Zdeněk Gottwald
Jak jsem prožil 17. listopad 1939
Byl to pošmourný den, ten pátek 17. listopadu, když jsem ráno spěchal Hrnčířskou ulicí na techniku na přednášku prof.Zemana z národního hospodářství. Už když jsem míjel právnickou fakultu, viděl jsem postávat hloučky studentů, načež v aleji naproti techniky bylo shromážděno velké množství jejích posluchačů. Ti mi ukázali německého vojáka v plné polní stát před zavřenou bránou školy. Vtom šel od Žabovřesk po chodníku profesor Zeman, na hlavě klobouk a díval se do země, až málem do německého vojáka vrazil. Ten na něho zařval „Halt!". Prof. Zeman se zastavil a kroutě hlavou přešel přes ulici do aleje.
Vyhledal jsem kolegy z našeho ročníku a hovořili jsme, co bude dál. Moc jsem litoval, že mám v rýsovně deskriptivní geometrie zavřené prkno se zadanými příklady, na kterých jsem chtěl doma pracovat. Potom jsme všichni táhli po Kounicově ulici dolů, přidávali se k nám posluchači z přírodovědecké a filosofické fakulty univerzity a když jsme míjeli "vykřičený dům" (dnes Moulin Rouge), děvčata v košilkách na nás mávala a volala "Kluci, držte se!" Došli jsme na Joštovu ulici, když za nečinného přihlížení české policie přijeli němečtí ordneři a začali některé studenty natlačovat do "zelených Antonů" Ostatní studenti byli rozehnáni.
Leoš Hobst
V jakých poměrech jsme studovali po znovuotevření vysokých škol v r.1945
Do I.ročníku 1945-6 bylo na stavební fakultě zapsáno 550 posluchačů, kteří maturovali v letech 1940-5 a tento počet značně převyšoval kapacitu školních prostor. Přesto se s tím fakulta i organizačně vyrovnala a kvalita výuky tím nijak neutrpěla. Horší to bylo se situací politickou, kde se od začátku roku 1946 začala projevovat snaha KSČ ovládnout veškerý život v naší osvobozené republice.
Na technice byly v lednu 1946 zahájeny povinné přednášky nauky o obraně státu, které vedl major gen.štábu V.Šoffr. Hned druhý den byla jeho první přednáška ostře napadena brněnským deníkem Rovnost článkem "Protilidový postoj majora Šoffra", na který reagoval Spolek posluchačů techniky dopisem redakci a v něm žádal omluvu majoru Šoffrovi. To se ovšem nikdy nestalo a když se na druhou přednášku 6.února major Šoffr údajně pro nemoc nedostavil, pochodovali zklamaní studenti z kinosálu na Lidické ulici, kde se přednášky konaly, zpět na techniku kolem redakce Rovnosti na Moravském náměstí a tam se docela pokojně klaněli velkému vládci naší země - komunistickému tisku. To ovšem nemohla KSČ jen tak nechat a proto zastavila práci v několika brněnských závodech a nahnala dělníky do ulic na obranu socialismu proti reakcionářským studentům. Techniku oblehli lidové milice ze Zbrojovky a několik jich - ozbrojených, což se stalo podruhé v historii školy -vniklo dovnitř pro vyjednávání s vedením školy. To bylo vše, druhý den se klidně učilo dál.
Ale úplný klid už nenastal. Kolegové, kteří byli členy KSČ, vyhledávali politické diskuze a v nich dávali najevo, že jsou povoláni tuto zemi ve všech oblastech řídit. Rozhodující příležitost se jim naskytla po komunistickém převratu v únoru 1948. Okamžitě utvořili fakultní Akční výbor s předsedou prof.Seklou, jednatelem Dr Chrastilem a členy Kohútem, Holanem, Burešem, Austerlitzem, Plonkovou a dalšími. Byly nařízeny studijní prověrky všech posluchačů a Akční výbor určil hlavní nepřátele socialismu a lidovědemokratického režimu. Tak bylo v květnu a červnu 1948 vyloučeno 10 posluchačů - část na 1 rok, část ze všech vysokých škol natrvalo a někteří na práci v dolech. Libor Jakubíček a Miloš Slabák skončili ve vězení. Asi 60 bylo vyloučeno pro malý počet složených zkoušek. Byl zaveden "politický seminář" pro všechny studenty.
Ladislav Klema
Jak vypadaly studijní prověrky? U mne takto. Asi čtyři soudruzi z Akčního výboru (moji spolužáci, které jsem znal a o politice se s nimi stále hádal) mi kladli otázky a já odpovídal. Soudruhu Jandásku, četls Dějiny VKS(b), - Ano (trochu jsem zalhal, protože tyto dějiny sovětské komunistické strany jsem jenom prolistoval). - Kdo to byl Džugašvili? - Nějaký vietnamský vlastenec (v životě jsem to jméno neslyšel a ve Vietnamu tehdy válčili Francouzi). - Zatvářili se kysele, ale nic neříkali. Ty umíš anglicky? - Trochu. - Co je to trade-union? - Trade je výroba a union spolek, tak to bude nějaký výrobní spolek. - To jsou anglické odbory. Kdybys četl VKS(b), tak bys to věděl. - Ty jsi sokol, že? - Ano. - Byls na sletě?(v červnu 1948 byl na Strahově poslední sokolský slet). - Samozřejmě. - Byls v průvodu? Jistě. - Volals "Ať žije Beneš"? - (trochu jsem zaváhal, ale lhát jsem nechtěl). Vždyť on tehdy ještě žil! - A teď mně začali umývat hlavu: my víme, že studuješ dobře, ale jak chceš být inženýrem v socialistickém státě, když máš takové názory? Atd.atd. - Běž domů a my ti do 14 dní napíšeme, jestli tě necháme dostudovat.
Dostudovat mne nechali, ale tento kádrový posudek se mnou šel celý můj život. Když jsem po ukončení studií podal přihlášku do zaměstnání u Stavebních závodů, sdělili mně, že si vypůjčili můj posudek z techniky a nepřijali mne. Mně to ovšem nevadilo. Práce pro statika bylo vždy dost, po nějaké funkci v tom režimu jsem netoužil, celý život jsem řešil v Ingstavu technické problémy a ještě dnes se na mne obracejí lidé s žádostí o statickou radu.
Miroslav Jandásek
Historie studentských spolků na brněnské technice
Tyto spolky byly dva: starší byl založen již v roce 1866 jako Akademický čtenářský spolek ZORA a byl před 1.světovou válkou vlasteneckým spolkem všech Brňanů, zejména těch mladých, kteří se do něj přihlásili. Jeho střediskem byl Besední dům a činnost všeobjímající. Nejznámější byly jeho plesy a nejaktivnějšími organizátory všech akcí byli čeští studenti. Po vzniku ČSR však počty studentů prudce narůstal a proto si některé školy tvořily vlastní studentské spolky. ZORA byla úředně zrušena po únoru 1948.
Druhý spolek na technice byl Spolek posluchačů techniky (SPT) ustavený ve dvacátých letech jako spolek čistě pro studenty, kterým po všech stránkách pomáhal v jejich problémech asi jako jsou odbory v závodech a úřadech. Jeho program se také přirozeně měnil v závislosti na druhu studijních překážek, které bylo nutno odstraňovat (stipendia, exkurze, získávání studentských výhod a pod.) Společenské akce však nedělal - to obstarávala ZORA. Po osvobození a obnovení výuky byla velmi cenná jeho pomoc při obnově poškozených budov, jejich vnitřní úklid a příprava na přednášky, při čemž nastávající studenti odpracovali mnoho tisíc brigádnických hodin. Pak již nebyla jeho činnost potřebná a v roce 1946 SPT zanikl.
Leoš Hobst
Dovoluji si za všechny přispívatele ukončit tento výlet do historie naší fakulty a také odpovědět na nevyslovenou otázku z posledního příspěvku: A co spolkový život dnes? Máme přece náš Český svaz stavebních inženýrů, který pořádá společenské, kulturní, odborné a jiné akce, který má v plánu přijmout za své členy i inženýrské čekatele, to jest studenty, a máme také svůj ZPRAVODAJ !!!
Miroslav Jandásek