Český svaz stavebních inženýrů je tvůrčí, stavovské, výběrové a neziskové občanské sdružení stavebních inženýrů a vysokoškolsky vzdělaných odborníků příbuzných oborů působících ve výstavbě v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Sdružuje své členy na základě dobrovolnosti.


Moravská krajina na seznamu UNESCO

Lepšího propagátora a nadšenějšího informátora než svého děkana  -  doc. Petra Kučeru  -  by lednická zahradní fakulta brněnské Mendelovy univerzity těžko hledala. Kdo z nás by v lednicko-valtickém areálu, vynořujícím se z ranních mlh, viděl nad čtyřmi rybníky antické víly v průsvitných řízách, svádějící urostlé mladé muže ke svým hrám? Kdo z nás by si v osvětených oknech valtického zámku při západech slunce dovedl představit vznášející se sídla starodávných itlaských hrdinů? Kdo z nás ví, že tato poslední severská výspa slunného jihu na Moravě byla po sedm století v majetku jednoho vlastníka  -  rodu Lichtensteinů?

Ale nebylo lepších správců tohoto kouzelného kraje na dolním toku moravsko-rakouské Dyje, která napájí z původních dvanácti umělých rybníků již jen čtyři (při tom ten největší, Nesyt, se nikdy nenaplnil celý), bezedných močálů, slepých ramen meandrující Dyje a neprůchodných lužních lesů. Byli vždy dobrými hospodáři, kteří současně s intenzivním hospodařením zaváděli ve všem svém podnikání tu nejnovější techniku. Doc. Kučera si myslí, že kdyby byli tito šlechtici majiteli svého panství dodnes, nechali by dálnici z Brna do Vídně, o jejíž trase se dnešní politici už po několik let nemohou dohodnout, vést třebas uprostřed svého areálu. Byli také milováni všemi obyvateli tohoto kraje na rakouském pomezí, lidmi pracovitými, slušnými a spokojenými, i když samozřejmě z velké většiny německými. I jejich prací vyrostl do krásy tento areál s mnoha památkami ladícími s přírodou i s historií jako je minaret, umělá zřícenina Janův hrad, nebo zámeček Apollo, zrcadlící se v  hladinách rybníků.

Sám mám vzpomínky na tuto oblast z doby svého působení v Hydroprojektu Brno v padesátých letech, kdy jsme projektovali malou vodní elektrárnu na tabulovém jezu na levém břehu ramene řeky Dyje přímo pod lednickým zámkem. Na pravém břehu jezu stojí taková malá budova v maurském slohu tehdy již stoletá. A v ní bylo technické dílo  -  zachovalá a provozuschopná mechanická pístová turbina, poháněná říčním spádem a tlačící vodu do zámku a jeho unikátního skleníku s litinovou zasklenou klenbou. Voda byla přiváděna dřevěným potrubím z vydlabaných dubových kmenů.

Správce areálu pan Baránek, který u Lichtensteinů po celý svůj život sloužil, nám vykládal o dalších technických zajímavostech tohoto panství. Tak třeba u aarského jezu asi dva kilometry proti proudu Dyje, který rozděluje její vodu do soustavy rybníků i rozsáhlého závlahového systému zavlažovacích kanálů pro hnojení luk jarními záplavami a proto je jeho přelivná hrana položena níže než jezu lednického, byla již koncem 19. století postavena první vodní elektrárna ve střední Evropě (s Francisovou turbinou). Vyráběla proud pro valtický zámek a dodávala jej podzemním kabelem, což byl měděný drát obalený jílem jako dostatečnou izolací (asfalty tehdy ještě nebyly známé). Na konci 2. světové války, kdy se jižní fronta Malinovského armády valila od Vídně a Budapešti na Brno, byla jižní Morava bez elektřiny. Jen valtický zámek zářil dodaleka  -  jíloměděný kabel i vodní elektrárna spolehlivě fungovaly.

Pan Baránek také znal život tehdejších Lichtensteinů. Poslední kníže měl tři syny. Jednoho dal studovat na inženýra lesního, druhého na zemědělského a třetího na obchodního (dnes ekonomického). Všichni po ranní modlitbě v zámecké kapli řídili po celý den chod celého hospodářství, podrobně znali svěřené úseky ve skutečnosti i všechny své lidi od správců až po rodiny dělníků. Po postavení první železnice v našich zemích z Vídně do Brna v roce 1839 zřídili odbočku z Břeclavi do Lednice, v Poštorné postavili obci kostel a zakryli jej glazovanými křidlicemi ze své cihelny (jako střechu svatoštěpánského chrámu ve Vídni). V parku lednického zámku postavili tři vily: jednu pro vrchního lesmistra, druhou pro velitele svého pluku a třetí pro sólisty vídeňské opery. Každá operní hvězda tam měla trvale k dispozici svůj budoárek, aby kdykoliv při návštěvě i představení měla dostatečné pohodlí.

Docent Kučera nezapře svůj obdiv k lichtensteinské tradici spojující historii s nejnovějším pokrokem. V závěru své přednášky se přiznal, že třeba v panoramatech historických měst (na př. Kutné Hory) mu nevadí, že vedle věží zámeckých, kostelních a chrámových jsou vidět i komíny továren a věže moderních staveb. Co na to říkají urbanisté, architekti a památkáři, jsme se ovšem už nedozvěděli.